neděle 7. dubna 2013

První půlmaraton


Před pěti měsíci mne kolegové z práce pozvali k účasti na firemním půlmaratonu - v Praze 6. dubna 2013. Jejich běžecká zkušenost je mnohem větší než moje, běhají maratony i půlmaratony, otužují se, sportují. Pochybnosti mnou cloumají mám nemám, nezklamu je? Co mi řeknou, až se doplazím do cíle? Ale nakonec zvítězil pocit prostě to zkusit.

Další dva měsíce byl, až na občasné otázky "tak co, jak běháš?", klid. Zejména na mé frontě. Ale vánoční svátky přinesly změnu. Nějak jsem si uvědomil, že se rok schází s rokem a v tom příštím mám přeci běžet ten půlmaraton. Tak jsem začal, 27.12.2012 v Zábřehu na Moravě, pamatuji si, že sněžilo a ty čtyři uběhnuté kilometry byla ostuda. Musím s tím "něco" udělat. Padlo rozhodnutí, že začnu běhat do práce, alespoň dvakrát týdně, a jeden víkendový běh trošku delší.

Trénink probíhal, až na občasné sněhové kalamity (i v Praze více než 4 centimetry u Muzea), dobře. Vzdálenost se zvyšovala, dýchání zlepšovalo, doporučené 4 kroky na nádech a 4 na výdech se mi daří dodržovat. Zkouším různé tratě, v březnu se dávky ustálily na 6+3 km do/z práce a 8-9 o víkendu. Vše dobré, až na tu zimu. Na začátku března pořád sněží, mrzne jak v Rusku a dostavuje se choroba. Ale pocením se člověk léčí, nebo ne? Přidám vrstvu, žena mne nepochválí, ale nějak pokračuji.

Přichází poslední víkend před během a na mne to nějak doléhá. Sakra, už za týden. A tento víkend máme jít na svatbu dvou úžasných lidí, pochutnat si na velikonočním obědě u Šipky v hospodě (Zábřeh, výborné jehněčí, sváteční čtrnáctka) a ještě přežít velikonoční pondělí s pravým nepančovaným severomoravským alkoholem. Dám jeden den volna a zkusím aspoň jeden dlouhý běh. Na zelený čtvrtek odjíždíme z Prahy, je sucho a celkem teplo. Na velký pátek ráno pro změnu leží v Zábřehu 8 cm sněhu a vytrvale sněží. Super, aspoň si nemusím stěžovat na změnu podmínek, počkám, až sůl rozpustí sníh na silnicích a vyrazím. Je z toho 14-15 km za 1:25 a vůbec se necítím špatně. V neděli dávám ještě 11 km za 1:05 a začínám věřit, že to nějak půjde. To netuším, že čert je zakletý v kilometrech 16-21.

Přichází den D. Probouzím se v půl sedmé, užívám si krásného rána, venku je teplota necelých dvou stupňů. Aspoň nesněží. Mareček se probouzí kolem půl osmé, dostává snídani, do půl deváté si "povídáme". Prostě pohodové ráno. Pak už začne čas ubíhat mnohem rychleji, v deset odbíháme na tramvaj do centra a začínám se cpát hroznovým cukrem. Na první třetinu bude fungovat skvěle.

Potkáváme se s kolegy z týmu, nálada je skvělá. Celková atmosféra na startu je neuvěřitelná, cloumají mnou emoce a v duchu děkuju svým kolegům, že mne pozvali. Na startu je sice tlačenice, ale z každého je cítit ohleduplnost a snaha neškodit. Dav u startu píská, povzbuzuje a my vyrážíme.

Ve chvíli, kdy probíháme startem, čelo závodu je již v Nuslích. Uvidíme je aspoň jednou? Začátek je skvělý, tak dobře se mi ještě neběželo. Cukr funguje, nálada je výborná. Na druhém kilometru zdravíme náš fanklub a běžíme po nábřeží směr Výtoň a Nusle. Po chvíli potkáváme čelo závodu, celý náš balík jim tleská, je to úžasné. Už je neuvidíme, běží pro nás závratným tempem ...

Vbíháme do Nuslí, tady to znám, kolem trati sice skoro nikdo nefandí, ale tady můžu běžet i poslepu. Obrátka v Nuslích je trošku ostrá, ale na tempu to neubírá. Daří se mi držet čas do 5:30 za kilometr a zatím plním svůj plán. Na pátém kilometru, který je u smutného vyšehradského nádraží (kdo si vzpomene na jeho slávu a lvi, kteří hlídají trať?), je první předávka štafety. Tak na to pozor, lidi se tam míchají, pletou se, brzdí, rozbíhají se. První zkušenost se štafetáři, rozhodně se za ně nevěsit, první kilák napálí a pak brzdí. Dobíháme postupně na šestý kilometr do kopečka k Palackého náměstí a míjím opět náš fanklub. Jsou prostě skvělí.

Konečně je za mnou první třetina. Začínám ale tušit, že to nebude taková sranda, jako na začátku. Vbíháme do Smíchova a běžíme první dlouhý rovný úsek kolem pivovaru až na obrátku u Erpetu. Začínám se nudit a hledám nějakou zábavu. Ještě, že ta vůně piva ... pivo ... pivínko. Po chvilce je pryč. Dobíhá mne Eva, žena Richardova, moc mi to pomáhá, chvíli se jí snažím držet, nakonec mi někde u desátého kilometru uteče a doběhne 3 minuty přede mnou. Blahopřeju!

Na Smíchově chvíli běžíme souběžně s auty, kolem projíždí taxi. Mám u sebe od mé milované ženy 200 Kč na taxi, abych se případně dostal do cíle, mám cukání, ale vydržím. Z davu se nese "taxi! taxi! stop! please ... what the fuck, let´s run". A tak pokračujeme dál.

Přichází desátý kilometr a na mne přichází malá krize. Rozhoduji se ji řešit hroznovým cukrem. No to je blbost, v hubě sucho, cukr prskám a nemůžu polknout. "Na desátém je občerstvení, zapiju cukr vodou a dám si banán" říkám si. Vodu jsem skoro vylil a z banánu mě další tři kilometry bolelo břicho. Proč to tak doporučují? Na další běh se to asi musím naučit.

Probíháme prostorem startu a cíle u Rudolfina, vítěze jsme nestihli, ten už se culí v cíli. Potkáváme alespoň nejrychlejšího Čecha, tleskáme a pokračujeme pod Letnou na dlouhý rovný úsek do Libně. Pokud byl Smíchov nuda, toto je supernuda. Ale přichází nová taktika boje proti nudě. Medvídka Mývala si nekoupím, ale zato zjišťuji, že začínám sledovat pozadí spoluběžkyň. Snad mi to má žena promine. Má to jednu výhodu, když jedno pozadí uteče, velmi rychle přiběhne jiné.

Postupně míjíme vltavské mosty, Vltavskou, Holešovickou tržnici a blížíme se k Libeňskému mostu. Na čtrnáctém kilometru mám čas 1:16, o devět minut lépe než před týdnem. Je to první okamžik, kdy přiznávám, že mne začínají bolet nohy. Zvažuji, zda přeplavat Vltavu do Karlína, zkratka 4 km, ale pak to vzdávám. Nejsem Richard, asi bych se utopil. Po patnáctém kilometru je kopeček na Libeňský most, delší vzdálenost jsem ještě neuběhl. Poprvé vyměknu a chvíli jdu.

Pomáhá to. Během pokračuji až do kilometru 17 a tam se rozhoduji, že se u každého celého kilometru odměním minutou chůze. Přeci jen chci přežít a zítra doletět do USA. Super nudné metry Karlínem pomalu ubíhají, a začíná opravdová krize. Chodidla i nohy pálí, s dechem je to dobré. Zjevně chybí energie, ale mám strach dávat něco do žaludku. Historka z desátého kilometru mne poučila. Aspoň trošku piju vodu, která je nabízena na občerstvení.

Dvacátý a jednadvacátý kilometr jsou již přehlídkou čirého utrpení. "Na co ses to ty vole starej dal?" říkám si. Ale stále je to tak, že mne nepředběhl červený balónek, tímto vodič pro 2 hodiny času na trati. To se nakonec stane 400 metrů před cílem, chce se mi brečet, tajný cíl si nesplním. Nakonec dobíhám v čase 2:00:58 a první minuty po doběhu nevnímám. Je mi zima, ale cítím se nepopsatelně. Doběhnul jsem a můžu chodit. Nakonec se i s tím časem smiřuji a mířím do úschovny pro batůžek a oblečení. Když chci zavolat své ženě, že jsem přežil, třesou se mi ruce tak, že házím telefon po zemi. Ale když ji hledám, dokonce trošku poklusávám a dávám nohám možnost se vyklepat.

Setkáváme se, objímáme, Mareček má oči vykulené, asi přemýšlí, co se to děje. Fanklub gratuluje, díky za podporu! Přichází zbytek týmu a zjišťujeme, že týmový čas je pod 8 hodin. To není vůbec špatné.

Procházíme se s kočárkem po Praze, dáváme si horkou čokoládu, jenom jíst mi moc nejde. Ale to přijde, možná se moje tělo těší na ten půlkilový steak, který na mne doma čeká odpočívající v lednici a správně naložený již od úterka. A taky jo, po krátkém úklidu na zahradě to konečně přijde ... sprcha, výborné víno od přítele Mirečka, steak, žvatlající Mareček a krásný klidný večer.

V neděli 7.4.2013 ráno venku opět sněží ... Ale jak řekl onen neznámý na Smíchově ... What the fuck, let´s run!

Děkuji tímto Zdeňkovi, Richardovi a Pavlovi, že mne do tohoto úžasného světa pozvali! A mé ženě Lence za podporu. Bez ní by to nešlo.

Sedmého dubna 2013.

P. S. Rady pro další běžce. Hroznový cukr je na nic. Opravdový trénink začíná po patnáctém kilometru. Nikdy ale nikdy neprozrazujte, že při běhu pozorujete cizí ženy :) P

2 komentáře:

  1. Hroznový cukr je na nic. Opravdový trénink začíná po patnáctém kilometru. Pozorovat cizí ženy je legální do té doby, dokud zůstanou cizí :)

    Tj. dívat se můžeš všude, ale ne na číslo ;)

    OdpovědětVymazat
  2. to je krasne :o) hlavne ty rady na zaver. za sebe priznavam, ze krome zen (ano, taky je obcas pozoruji, ale hlavne pokud je mohu predbehnout) pozoruji muze. bohuzel v me vykonnostni kategorii uz se tolik nepokocham :o(

    OdpovědětVymazat